Psaní s umělou inteligencí: je ten hlas ještě náš?
Je skoro půl dvanácté. Po hádce chceš napsat omluvnou zprávu. Začal jsi tři: jednu příliš chladnou, jednu příliš dlouhou, jednu, která zněla jako výmluva. Tak otevřeš aplikaci a napíšeš: „Pomoz mi upřímně se omluvit, aniž bych zněl přeslazeně.“
Za pár vteřin je text na světě. Je vyvážený, vřelý, dokonce krásný. Prst ti zůstane viset nad „odeslat“.
Říkají ta slova opravdu, co cítíš? Nebo vyjadřují něco, co dobře zní, ale co sis ještě nevzal za své?
Ta otázka se týká umělé inteligence, ale dotýká se něčeho staršího: co dělá slova, která říkáme druhým, našimi?
Stará pomoc
Požádat o pomoc při hledání slov není nic nového. Kdo neuměl psát, mohl se obrátit na veřejného písaře. Kupujeme přáníčka s předtištěnými větami. Žádáme přítele, aby si přečetl důležitý dopis.
Přání koupené v papírnictví nedělá náklonnost toho, kdo ho podepíše, nutně falešnou. A člověk, který se těžko vyjadřuje, může díky pomoci najít způsob, jak říct něco, co hluboce cítí.
Problémem je tedy pochopit, co nástroji svěřujeme. Podobu myšlenky, kterou poznáváme jako svou? Nebo i úkol pochopit, co si myslíme?
Cyrano pod balkonem
V Cyranovi z Bergeracu Edmonda Rostanda, poprvé uvedeném v roce 1897, propůjčuje Cyrano svá slova Kristiánovi, krásnému a nemotornému mladíkovi. Oba milují Roxanu, ona však věří, že dopisy i slova, která slyší pod balkonem, pocházejí od Kristiána. O mnoho let později, když slyší Cyrana číst dopis, pozná ten hlas a pochopí klam.
Ten příběh vyvolává otázku: do koho se zamilováváme, když slova, která k nám doléhají, patří někomu jinému než tomu, kdo je podepisuje?
Srovnání s AI má ale své meze. Cyrano je člověk, který je do toho vztahu zapojený. Systému můžeme vylíčit hádku a požádat ho o vhodný text, ale zkušenost té hádky a odpovědnost za to, co řekneme, zůstávají naše.
Přesvědčivá věta může cit dobře popsat. To ale neznamená, že ten, kdo ji posílá, ten cit opravdu rozpoznal nebo je ochoten podle něj jednat.
Písmo a paměť
Ve Faidrovi nechává Platón Sókrata vyprávět mýtus o Theuthovi a Thamúsovi. Theuth představuje písmo jako pomůcku paměti a moudrosti. Thamús se naopak obává, že lidé, kteří se spolehnou na psané znaky, budou méně cvičit vzpomínání a zamění zdání vědění za vědění samo.
Platón tuto úvahu svěřuje právě psanému textu. Je to zajímavé napětí: můžeme se ptát po mezích nějakého nástroje a zároveň ho používat.
Mýtus nedokazuje, že nás AI činí méně schopnými myslet. Vybízí nás ale všímat si toho, co dál cvičíme, když si necháváme pomáhat.
Když hledáme slova, abychom se omluvili, někdy objevíme, čeho opravdu litujeme. Pochopit, jestli jsme někoho zranili, bránili svou pýchu, nebo se vyhnuli nějaké pravdě, vyžaduje práci, kterou dobře napsaná zpráva může doprovázet, ale nemůže ji udělat za nás.
Tři zprávy, tři váhy
Ne každý text od nás žádá totéž.
V milostné zprávě může být čas a pozornost věnovaná slovům součástí daru. Upřímnost se ale neměří tím, jak těžké bylo psaní. I text, při kterém nám někdo pomohl, může být autentický, pokud vypráví o něčem rozpoznatelném: o společné vzpomínce, o gestu, o detailu, který je důležitý pro oba.
V omluvě je rozhodující, co jsme ochotni uznat a změnit. Bezchybná formulace nestačí. Když napíšeme „pochopil jsem“ nebo slíbíme, že se nějaké chování nebude opakovat, ta slova nás zavazují, i když první verzi vytvořil stroj.
V pracovní komunikaci může pomoc posloužit k tomu, abychom si utřídili myšlenky a vyjádřili je jasněji. I tady však zůstává odpovědnost: informace musí být pravdivé a popsané schopnosti musí být naše. Kvalita formy nemůže zakrýt, co chybí v obsahu.
Orientovat nás může jedna otázka: kdyby se mě ten druhý zeptal, co těmi slovy myslím, dokázal bych odpovědět, aniž bych se znovu obrátil o pomoc na nástroj?
Podpis
Hlas může být náš, i když jsme nevymysleli každou větu. Naším se stává, když rozpoznáme, co říká, a jsme ochotni se za to postavit.
Než zprávu odešleme, můžeme se zastavit u jednoho konkrétního místa: „Dokážu tenhle slib dodržet? Popisuje tahle věta, co cítím? Je tu něco, co jsem nechal, protože to dobře zní, i když si to nemyslím?“
Právě při tomto opětovném čtení se pomoc může stát osobním vyjádřením. Opravujeme, škrtáme, přidáváme detail, vzdáváme se elegantní věty, která nám nepatří.
Na konci Rostandova příběhu Roxana poznává hlas, který už jednou slyšela ve tmě. Ten hlas patří někomu, kdo až dosud zůstával skrytý.
I zpráva nás může nechat ve stínu, pokud ji pošleme, abychom se vyhnuli rozhovoru. Anebo nám může pomoci ho začít.
Možná je hlas náš tehdy, když jsme po stisknutí „odeslat“ ochotni zůstat přítomní: vyslechnout odpověď, vysvětlit, opravit se, dodržet, co jsme slíbili.
Slovům se dá pomoci. Vztah ale dál žádá nás.
Zdroje
- Edmond Rostand, Cyrano z Bergeracu (1897), zejména III. a V. dějství. Francouzský originál.
- Platón, Faidros, 274c–275b, mýtus o Theuthovi a Thamúsovi. Anglický překlad Benjamina Jowetta.
Tvoje zkušenost
Kdybys dostal upřímnou omluvu, ale napsanou s pomocí umělé inteligence, změnilo by to pro tebe něco? Na čem by ti nejvíc záleželo? Napiš to do komentářů, klidně jen pár řádků.
Komentáře
Okomentovat