Tíha očekávání ve vztazích: filozofie a štěstí
Proč toho od druhých tolik očekáváme… a od sebe tak málo?
Je to jednoduchá otázka, ale s hlubokými důsledky. Každodenní život je jí plný: očekáváme, že partner hned pochopí naše mlčení, že se přítel ozve, „aniž bychom ho museli žádat“, že kolega projeví víc uznání, že děti budou vždycky vděčné, že si nás svět všimne.
Zároveň se zdá, že očekávání vůči nám samým slábnou. Promíjíme si každé odříkání, odkládáme věci, říkáme si, že „stejně se nic nezmění“ nebo že „to nemá cenu“.
Proč?
Dlouhý stín zklamání
Podle mnoha psychologů souvisí mechanismus, který se za touto nerovnováhou skrývá, s jemnou a chronickou formou nedůvěry: nedůvěry v sebe sama, často převlečené za nadměrnou kontrolu druhých.
Jako bychom nevědomky říkali: „Nedokážu změnit svůj život, ale kdyby ses choval tak, jak chci, pak bych mohl být šťastný“. V tomto smyslu se očekávání stávají formou citové závislosti.
Filozof Jean-Paul Sartre říkal, že „peklo, to jsou ti druzí“. Možná proto, že do druhých promítáme vlastní nedostatky a měníme je v zrcadla, která nám vracejí jen to, co nám chybí.
Je čekat snazší než jednat?
V hloubi toho procesu je něco lidského – a pochopitelného. Očekávat něco od druhých je svým způsobem jednodušší než vzít na sebe odpovědnost a jednat sám. Zvlášť když se bojíme selhání.
Tady vstupuje do hry sebeúcta a vnitřní jistota. Když se necítíme schopní nebo na výši, delegujeme. Ale čím víc delegujeme, tím bezmocněji se cítíme. Je to bludný kruh.
Jak naznačuje Carl Rogers, zakladatel přístupu zaměřeného na člověka, každá lidská bytost v sobě nese přirozenou touhu po růstu. Tu ale může udusit prostředí, které soudí, podmiňuje, vyžaduje. A tak začneme vyžadovat i my. A přestaneme věřit, že to zvládneme sami.
Delegované štěstí
A tak se očekávání stávají i formou nevysloveného citového vydírání. Když uděláš tohle, bude mi líp. Když se změníš, budu šťastný. Je to způsob, jak k sobě druhého připoutat, aniž bychom plně převzali odpovědnost za vlastní život.
Co se ale stane, když druhý nereaguje? Zklamání, frustrace, vztek. A někdy i depresivní pocit. Ne proto, že bychom byli depresivní v klinickém smyslu, ale proto, že v nás vznikla trhlina mezi touhou a skutečností, kterou už nevíme, jak zacelit.
Kulturní kořeny
Stejně zajímavé je ptát se, zda je tento mechanismus univerzální. Moje zkušenost – a tady se ptám i tebe, čtenáři – mi napovídá, že tíha očekávání se mezi kulturami velmi liší. V některých kolektivistických společnostech (jako v mnoha zemích Asie nebo Afriky) jsou očekávání vůči druhým víc upravená normami a víc přijímaná, ale také společensky víc kodifikovaná. V individualističtějších kulturách (jako je ta naše) se očekávání stávají neviditelnějšími, nejednoznačnějšími… a těžšími.
Očekáváme, že druzí vycítí, pochopí, přijmou… aniž bychom cokoli řekli. Jenže druhý je často uzavřený ve vlastním světě očekávání. A tak si nerozumíme, vzdalujeme se, zůstáváme zklamaní. A sami.
Cesta ven
Možná je klíčem rovnováha, kterou je třeba znovu najít: mezi tím, co je oprávněné od druhých očekávat (a otevřeně to říct), a tím, co si musíme vzít zpět jako svůj vlastní úkol.
Štěstí není něco, co nám druzí dluží. A ani něco, z čeho bychom se měli cítit navždy vyloučeni. Je to spíš každodenní praxe, která vyžaduje jasnou mysl, svobodu a trochu odvahy. Odvahy přestat čekat.
A začít žít.
Otázka pro tebe
Stalo se ti, že jsi něco očekával, aniž bys to řekl, a pak jsi byl zklamaný? O co jsi tehdy chtěl umět požádat? Napiš to do komentářů, bez jmen a soukromých podrobností o jiných lidech.
Komentáře
Okomentovat