Sami, ale spolu: hluk, který nás chrání před tichem

Je odpoledne na sklonku léta a pláž se začíná vyprazdňovat. Kousek dál je skupinka přátel, které dobře znám: slunečníky postavené těsně u sebe, společná chladicí taška, někdo nahlas vypráví historku, kterou už ostatní slyšeli, a všichni se smějí, jako by ji slyšeli poprvé. Můj syn je chvíli pozoruje, pak se ke mně otočí a s tou odzbrojující přirozeností, kterou mají jen mladí, řekne: „Vždyť se nesnášejí. A přitom jsou pořád spolu.“

Neodpověděl jsem hned. S tou partou jsem trávil spoustu času, rád a s laskavostí, kterou se snažím projevovat všem, a nikdy jsem se doopravdy nezeptal, co ji vlastně drží pohromadě. A přitom náznaky tu byly. V tom, co mi lidé svěřovali, měl každý co říct o ostatních: soudy šeptané po večeři, ironické poznámky o tom, kdo právě odešel, otevřeně přiznávaná únava z toho, že se budou muset příští sobotu zase vidět. A příští sobotu se spolehlivě sešli znovu, stejně jako se scházeli na večeře, koncerty, aperitivy, výlety, a dokonce i na pár společných cest. Můj syn za jedno odpoledne uviděl to, co jsem já měl roky před očima.

Hluk jako útočiště

Pascal napsal, že veškeré neštěstí lidí pramení z toho, že nedokážou zůstat v klidu v pokoji. Říkal to v sedmnáctém století, kdy „rozptýlení“ ještě nemělo podobu neustále zapnutého skupinového chatu, ale mechanismus, který popsal, je tentýž: zaměstnáváme se, abychom se nemuseli setkat sami se sebou. Divertissement pro něj znamenalo odvádění pozornosti, odvracení pohledu jinam, abychom neviděli vlastní úděl.

Jsou party, které fungují přesně takhle. Vznikají spíš ze společné potřeby vyplnit čas než ze spřízněnosti a plný kalendář se stává důkazem, že je život v pořádku. A přece, když člověk pozorně poslouchá, koluje mezi nimi spíš šum v pozadí než důvěrnost: klábosení, které nic nežádá, vtipy, které nic neriskují, lidé, kteří jsou přítomní, a přitom se doopravdy nesetkávají. Je to občas otravný hluk, ale pro toho, kdo ho potřebuje, má obrovskou přednost: přehluší ticho.

Řeči, které drží pohromadě

Tmelem takových part bývá spíš kritika než náklonnost. Kdo chybí, stává se tématem večera: práce jednoho, rozhodnutí druhého, pár, který právě odešel z podniku. Na toho, kdo přichází, se usmívá a ten, kdo odchází, se probírá. Každý si v soukromí schovává seznam věcí, které na ostatních nesnáší, a sdílí ho s tím, kdo zrovna sedí vedle něj, jen aby se příště znovu ocitl u stejného stolu a připíjel si se stejnými lidmi.

Heidegger nazýval „řečmi“ takové mluvení, které ztratilo kontakt s tím, o čem mluví: opakuje se, putuje od úst k ústům a budí dojem, že všemu porozumělo, aniž by se kdy doopravdy podívalo. Je to nejpohodlnější podoba neautentického života, toho, v němž se necháváme žít tím, co „se říká“, místo abychom odpovídali v první osobě. A existuje pravidlo, které se dřív nebo později naučí každý, komu se lidé hodně svěřovali: kdo s tebou mluví o druhých, mluví s druhými o tobě. Záda jsou v takové partě společným územím. Všichni to vědí, a právě proto nikdo neodchází, protože odejít by znamenalo stát se konečně a pro všechny nejoblíbenějším tématem.

Proč nás ticho tolik děsí

Zůstat sám se sebou znamená naslouchat otázkám, které si obvykle držíme od těla. Kdo jsem, když se na mě nikdo nedívá? Co jsem si ve svém životě vybral a co se mi prostě jen přihodilo? Mnoho lidí mělo hodně, aniž by se kdy doopravdy pro něco rozhodli: dům, který našli připravený, zděděná práce, vztahy, které přišly spíš ze zvyku než z touhy. Není to vina, ale má to svou cenu. Kdo si nikdy nic nevybral, jen těžko pozná sám sebe, a kdo sám sebe nepozná, bojí se chvíle, kdy v pokoji zavládne ticho, protože by v tom tichu možná nikoho nenašel.

Parta se pak stává jakousi anestezií vztahů. Lidé se nemají rádi, ale dělají si společnost; neváží si jeden druhého, ale navzájem si potvrzují, že je všechno v pořádku. Je to křehká a zároveň neobyčejně odolná rovnováha, protože nikdo nemá zájem ji narušit.

Vězeň, který se vrací do jeskyně

Platón vypráví o vězni, který, zbaven okovů, vyjde z jeskyně a konečně spatří světlo. Když se vrátí, aby ostatním řekl, že stíny na stěně nejsou skutečnost, nepřivítají ho jako osvoboditele. Vysmějí se mu, protože jeho oči si už nedokážou přivyknout tmě a jeho slova ohrožují svět, v němž je vlastně všem pohodlně. Platón dodává znepokojivý detail: kdyby mohli, zabili by ho.

Kdo z takové party odejde, nebo ji prostě jen začne vidět takovou, jaká je, zažívá něco podobného. Není třeba, aby člověk řekl něco hrozného: stačí, že se přestal podílet na tom hluku. Odstup toho, kdo se nepřizpůsobí, je vnímán jako obvinění a odpovědí bývá často ironie, vyloučení, verze událostí přepsaná ve prospěch těch, kdo zůstávají. Bolí to a nemá se to zlehčovat. Ale v té bolesti je i jemná útěcha: znamená, že člověk z jeskyně vyšel.

Zabydlený pokoj

Sherry Turkleová mluvila o generaci „spolu, ale sami“, propojené a zároveň neschopné být s někým doopravdy. Její postřeh platí i daleko od obrazovek. Existuje samota, která izoluje, a samota, která živí. První je ta, před kterou hlučná parta chrání a kterou paradoxně sama přiživuje, protože jsme obklopeni lidmi, ale nikdo nikoho nezná. Druhá je samota toho, kdo se naučil zůstat ve svém pokoji a neutíkat, a právě proto si může vybrat, s kým bude sdílet svůj čas. Rilke vybízel mladého básníka, aby miloval svou samotu a snášel její bolest, protože právě tam se utváří schopnost setkat se s druhým a nevyužívat ho.

To je samota, kterou znám já. Většinu volného času trávím sám a neprožívám ho jako prázdnotu, kterou je třeba zaplnit: je to čas, kdy píšu, kdy pracuji na své knize a na tomto blogu, kdy zkouším cesty, které neznám. Rozhodl jsem se například nesvěřit knihu nakladateli a vydat ji sám, abych se na vlastní kůži naučil, co znamená přinést myšlenku k lidem, i prostřednictvím sociálních sítí. To jsou věci, které se dají dělat jen tehdy, když je ticho zabydleným místem, a ne hrozbou.

Proto pro mě ta parta nikdy nebyla úkrytem. Trávil jsem s nimi čas, protože mě to těšilo, protože jsem věřil, že je to přátelství, a protože laskavost k druhým je pro mě přirozená. Možná je to právě ten rozdíl, který se mi toho odpoledne na pláži ukázal tak jasně: kdo se nebojí vlastního pokoje, může z jeskyně odejít, aniž by se ohlížel, kdežto kdo se ho bojí, potřebuje, aby jeskyně zůstala plná, hlučná a pořád obydlená někým, o kom se dá mluvit.

Před zrcadlem

Nepíšu tyto řádky proto, abych soudil ty, kdo v hluku zůstávají. Každý nese rány, které zvenku nejsou vidět, a kdo nesnese ticho, ten často jako dítě poznal příliš mnoho ticha nebo příliš mnoho rámusu. Synova slova mi neodhalila strach, který jsem neměl; vrátila mi jasnější pohled na něco, co jsem považoval za přátelství. Bolí, když si to člověk uvědomí, zvlášť když dával upřímně, ale je to bolest, která osvobozuje, protože učí rozlišovat ty, kdo nás hledají, od těch, kdo nás využívají, aby nezůstali sami se sebou.

Možná je otázka, kterou stojí za to si odnést domů, jednoduchá a nepohodlná zároveň: lidi, se kterými trávím čas, jsem si vybral, nebo je potřebuji, abych neslyšel sám sebe? V odpovědi, ať je jakákoli, není žádná hanba. Je tu jen možnost, pokaždé když si tu otázku vážně položíme, udělat další krok ven, ke světlu.