Články a úvahy

Je odpoledne na sklonku léta a pláž se začíná vyprazdňovat. Kousek dál je skupinka přátel, které dobře znám: slunečníky postavené těsně u sebe, společná chladicí taška, někdo nahlas vypráví historku, kterou už ostatní slyšeli, a všichni se smějí, jako by ji slyšeli poprvé. Můj syn je chvíli pozoruje, pak se ke mně otočí a s tou odzbrojující přirozeností, kterou mají jen mladí, řekne: „Vždyť se nesnášejí. A přitom jsou pořád spolu.“ Neodpověděl jsem hned. S tou partou jsem trávil spoustu času, rád a s laskavostí, kterou se snažím projevovat všem, a nikdy jsem se doopravdy nezeptal, co ji vlastně drží pohromadě. A přitom náznaky tu byly. V tom, co mi lidé svěřovali, měl každý co říct o ostatních: soudy šeptané po večeři, ironické poznámky o tom, kdo právě odešel, otevřeně přiznávaná únava z toho, že se budou muset příští sobotu zase vidět. A příští sobotu se spolehlivě sešli znovu, stejně jako se scházeli n...

Co se rozhoduje během těch několika vteřin, kdy učitel neodpovídá První vyučovací den v prvním ročníku střední školy. Ještě se navzájem oťukáváme: já neznám jejich jména, oni nevědí, kdo jsem. Jedna studentka ke mně sedí zády. Slušně ji požádám, aby se otočila a neseděla obrácená, zatímco máme hodinu. „Brácho, jdi do prdele.“ Pro ty, kdo netráví dopoledne na školních chodbách: „brácha“ pochází ze slova bratr. Mezi dospívajícími je to důvěrné oslovení, skoro slovní vata. Řečeno učiteli, kterého člověk teprve poznal, a s tím, co následuje, se z něj stává něco jiného. Zkracuje vzdálenost a v tutéž chvíli ji zasahuje. Neodpověděl jsem hned. Na pár vteřin jsem zůstal zticha. Právě o těch vteřinách bych chtěl psát. Věta řečená před všemi Urážku, kterou člověk uslyší mezi čtyřma očima, může i nechat být. Před třídou je to jiné, protože třída je publikum a publikum čeká. Taková věta jako by vyžadovala odpověď, a to hned. Možné reakce se v takových chvílích vynoří všechny najednou. Zv...

Je skoro půl dvanácté. Po hádce chceš napsat omluvnou zprávu. Začal jsi tři: jednu příliš chladnou, jednu příliš dlouhou, jednu, která zněla jako výmluva. Tak otevřeš aplikaci a napíšeš: „Pomoz mi upřímně se omluvit, aniž bych zněl přeslazeně.“ Za pár vteřin je text na světě. Je vyvážený, vřelý, dokonce krásný. Prst ti zůstane viset nad „odeslat“. Říkají ta slova opravdu, co cítíš? Nebo vyjadřují něco, co dobře zní, ale co sis ještě nevzal za své? Ta otázka se týká umělé inteligence, ale dotýká se něčeho staršího: co dělá slova, která říkáme druhým, našimi? Stará pomoc Požádat o pomoc při hledání slov není nic nového. Kdo neuměl psát, mohl se obrátit na veřejného písaře. Kupujeme přáníčka s předtištěnými větami. Žádáme přítele, aby si přečetl důležitý dopis. Přání koupené v papírnictví nedělá náklonnost toho, kdo ho podepíše, nutně falešnou. A člověk, který se těžko vyjadřuje, může díky pomoci najít způsob, jak říct něco, co hluboce cítí. Problémem je tedy pochopit, co nástroji...