Kdo pořád lže: porozumět lžím, chránit důvěru

Pátek večer, pizzerie. Kamarád vypráví, že na letišti potkal slavného fotbalistu. Říká, že spolu dlouho mluvili, přidá jednu podrobnost, pak další. Někdo se na něco zeptá. Ty mlčíš: právě ten den ti psal, že leží doma s horečkou.

Možná jsi něco špatně pochopil. Datum může vypadnout z hlavy, vzpomínka se může poplést. Ale není to poprvé, co něco nesedí. Byla tu ta cesta, jejíž podrobnosti se pořád měnily. Ta práce, kterou nejdřív dostal a pak do ní nikdy nenastoupil. Ta důležitá známost, se kterou se nikdo nikdy nesetkal.

Zpočátku to necháváš být. Pak začneš poslouchat jinak. Zatímco mluví, porovnáváš, vzpomínáš, hledáš potvrzení. A možná právě tohle tě mrzí nejvíc: šel jsi ven, abys byl s kamarádem, a přistihneš se, že ověřuješ nějaký příběh.

Co hledá lež?

Když stojíme před někým, kdo často lže, slova přicházejí rychle: notorický lhář, narcista, manipulátor. Dávají jméno našemu nepohodlí a na chvíli se nám zdá, že jsme pochopili.

Jenže pojmenovat nějaké chování neznamená znát jeho důvod.

Někdy je výhoda lži zřejmá: vyhnout se odpovědnosti, něco získat, zakrýt nějaký čin. Jindy je méně viditelná. Ten mimořádný příběh může hledat pozornost, uznání, místo v rozhovoru. Může sloužit k zakrytí studu. To jsou možnosti, ne vysvětlení, která lze uplatnit na každého.

Chce kamarád z pizzerie ohromit celý stůl? Bojí se, že jeho život, vyprávěný takový, jaký je, by nikoho nezajímal? Nebo se snaží získat něco, co zatím nevidíme? Z toho večera to nemůžeme vědět.

Můžeme si ale všimnout, co se děje mezi námi.

Lhaní je do jisté míry běžnou zkušeností. Říkáme, že se nám dárek líbí, že už jsme skoro na místě, zatímco ještě hledáme klíče, že je všechno v pořádku, protože se nám nechce nic vysvětlovat. Tyto situace mají různé úmysly a důsledky. Když je všechny postavíme na stejnou úroveň, nedokážeme poznat, kdy lež začíná zabírat příliš mnoho místa.

Studie Kima Seroty a jeho kolegů, publikovaná v roce 2010, ukázala, že lži, které účastníci uváděli, se soustřeďovaly hlavně u malé části vzorku. Údaje se týkaly toho, co lidé uvedli o předchozích dvaceti čtyřech hodinách: samy o sobě neumožňovaly odlišit zvyk od klinického problému.

I studie o patologickém lhaní nás vybízejí k rozlišování. Drew Curtis a Christian Hart navrhli uznat jako samostatnou poruchu lhaní, které je trvalé, všudypřítomné a spojené s utrpením nebo s obtížemi v každodenním životě. Je to výzkumný návrh, ne nálepka, kterou bychom mohli přilepit nějakému známému.

Ani časté říkání nepravdy samo o sobě nestačí k závěru, že má někdo narcistickou poruchu. Můžeme popsat lži, které jsme slyšeli, a jejich důsledky. Pro diagnózu je potřeba mnohem víc.

Mezi tím, co víme, a tím, co vyprávíme

Svatý Augustin v díle De mendacio rozlišuje omyl od lži. Kdo tvrdí něco nepravdivého a považuje to za pravdu, mýlí se. Kdo naopak říká, co pokládá za nepravdivé, s úmyslem klamat, ten lže.

To rozlišení od nás vyžaduje pozornost, i když jsme zranění. Rozpor může vyvolat otázku; automaticky nám ale nedává jistotu, že jde o klam.

Když se ale nepravdy opakují, je těžké tu otázku přehlížet. A může s sebou přinést další: jak těžké je pro tohoto člověka ukázat se, aniž by k sobě něco přidal?

Možná některé příběhy vznikají právě tam, ve vzdálenosti mezi životem, který člověk má, a tím, který by rád ukazoval. Nemůžeme předpokládat, že je to tak vždycky. Můžeme tuto možnost nechat otevřenou, aniž bychom jí ospravedlňovali všechno.

Je tu něco, co se přes všechny rozdíly týká i nás: touha být přijati, strach, že budeme působit nezajímavě, pokušení udělat nějakou část svého příběhu krásnější. Uvědomit si to nás může učinit méně ukvapenými v soudech. Neruší to ale odpovědnost za to, co říkáme.

V Janově evangeliu Ježíš říká: „poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“. Mluví o vztahu k sobě a o svobodě od hříchu, ne o drobných nepravdách jednoho večera mezi přáteli. To spojení pravdy a svobody mě ale nutí myslet na námahu, kterou stojí udržovat vymyšlenou verzi sebe sama.

Pamatovat si, co člověk řekl. Komu. Jakou podrobnost přidal. Vyhýbat se otázce, protože by mohla vést přesně k tomu, co chtěl skrýt.

Kolik prostoru zbývá na to, abychom se s někým opravdu setkali, když musíme hlídat každé slovo?

Když už nevíš, čemu věřit

Až dosud jsme se dívali hlavně na toho, kdo lže. Ale na druhé straně jsi i ty.

Jsou tu sliby, podle kterých ses zařídil. Rozhodnutí, která jsi udělal, protože jsi věřil nějakému příběhu. Chvíle, kdy jsi toho člověka bránil, abys pak zjistil, že ti chyběla část příběhu.

A je tu únava, kterou je těžké vysvětlit: nevědět už, kdy můžeš přestat kontrolovat. I obyčejná věta se stává něčím, co je třeba zkoumat. Ptáš se, jestli nepřeháníš, jestli ses nestal příliš podezíravým, jestli to příště bude jiné.

Snažit se pochopit něčí důvody tě nezavazuje k tomu, abys to, co se ti stalo, považoval za nepodstatné. Můžeš ho mít rád a potřebovat odstup. Můžeš si vyslechnout vysvětlení a ještě se necítit připravený důvěřovat.

Důvěra se nevrací jen proto, že o ni někdo požádá. Potřebuje najít potvrzení v jednání, i v obyčejných detailech: dodržený slib, chyba přiznaná bez vymýšlení další verze, ochota odpovídat za to, co člověk udělal.

Není na tobě, abys tato potvrzení vytvářel místo toho druhého.

Zpátky k tomu stolu

Co tedy s kamarádem z pizzerie?

Pokud o tom chceš mluvit, můžeš si vybrat chvíli, kdy budete sami. Vyjít z jedné konkrétní události a neudělat z celé jeho osoby obžalobu: „Řekl jsi mi, že jsi ten den byl doma. Dneska večer jsi vyprávěl něco jiného. Nerozumím tomu a ta situace mě staví do těžké pozice.“

Pak poslouchat. Také proto, abys nechal prostor pro vysvětlení, které tě nenapadlo.

Pokud nesrovnalosti pokračují, můžeš říct, co potřebuješ: nemuset pokaždé hádat, která verze je pravdivá. Můžeš mu i vysvětlit, že o jeho společnost stojíš i bez mimořádných setkání, o kterých by musel vyprávět. Tvoje náklonnost ale nemůže zaručit, že se něco změní.

Když je lhaní trvalé a přináší utrpení nebo poškozuje vztahy, může být vhodné obrátit se na odborníka. Můžeš to s respektem navrhnout. Není na tobě, abys tuto roli převzal.

A pokud tě lži dál vtahují do situací, které ti škodí, můžeš se rozhodnout, kolik prostoru tomu vztahu necháš. Nemusíš dojít ke konečnému vysvětlení toho druhého, abys rozpoznal vlastní hranici.

V Collodiho knize říká víla Pinocchiovi, že lži se poznají hned: některé mají krátké nohy, jiné dlouhý nos. V našich vztazích to není vždycky tak jednoduché. Někdy si jich všimneme postupně, když podrobnosti přestanou do sebe zapadat.

Pak přijde chvíle, kdy zazní něco pravdivého, a my to už nedokážeme přijmout bez pochybností. To je jeden z nejbolestnějších důsledků opakovaných lží: i upřímnost, když si konečně najde místo, se musí prodrat nahromaděnou nedůvěrou.

Možná tě, když si vzpomeneš na tu pizzerii, už nezajímá, jestli tam ten fotbalista opravdu byl. Chybí ti, že můžeš poslouchat svého kamaráda, aniž bys musel cokoli přepočítávat.

Ztratil jsi někdy s někým tenhle klid? Co ti pomohlo pochopit, jestli můžeš znovu důvěřovat?

Zdroje

• Kim B. Serota, Timothy R. Levine a Franklin J. Boster, The Prevalence of Lying in America: Three Studies of Self-Reported Lies, 2010.
• Drew A. Curtis a Christian L. Hart, Pathological Lying: Theoretical and Empirical Support for a Diagnostic Entity, 2020.
• Augustin z Hippa, O lži (De mendacio; italský překlad).
• Janovo evangelium 8,31–36, italský překlad CEI 2008.
• Carlo Collodi, Pinocchiova dobrodružství, kapitola XVII (italský originál).